regioncart

Málo znatelné ruiny nejvýše položeného středověkého hradu Moravy z devadesátých let 13. století a správního centra rabštejnského (později janovického) panství, severozápadní části Rýmařovska, se opírají o tři skalní suky na vrcholu kopce zarostlého krásným smíšeným lesem a poskytují úžasný rozhled po okolních údolích i rovině severního Pomoraví. Zakladatelem hradu byl asi velký kolonizátor Hrabiše ze Švábenic. Krátce po vzniku se hrad dostal do rukou Jindřichu z Lipé nebo jeho spojenci proti králi Janu Lucemburskému. 1317 hrad dobyl olomoucký biskup Konrád a předal jej králi. Roku 1405 jej měl v zástavě Proček z Vildberka, který využíval válek mezi moravskými markrabaty na přelomu 14. a 15. století ke svému obohacení. Rabštejn i s rýmařovským městským hradem proto dobyla zemská hotovost a Proček byl zajat. V husitských válkách jej s panstvím zastavoval Zikmund Lucemburský katolickým spojencům, ale s husitským Sovincem nejspíše udržovali ozbrojené příměří. Za vlády Jiřího z Poděbrad se ujali správy hradu jeho oddaní přátelé kališníci Tunklové z Brníčka, a po obsazení Moravy uherským králem Matyášem Korvínem vedli spolu se Sovineckými drobnou válku proti jeho oddílům a zrádcům z řad moravské šlechty. Ve svém odporu neustali ani po smrti právoplatného českého krále. Při tažení Uhrů na Nisko tak došlo ke zpustošení části panství a krátkému obsazení Rabštejna. Po vzniku janovické tvrze, nového správního centra panství, a později zámku začal v 16. století hrad chátrat a teprve třicetiletá válka vedla k jeho obnově a rozšíření hrazené plochy po jeho dobytí Švédy. Po jejich odchodu 1650 se situace opakovala, ale ještě naposledy došlo k opravě hradeb v době ohrožení země Turky, ale po jejich porážce u Vídně ztratila pevnost svůj význam a hrad postupně zpustl do dnešní podoby. V poslední době slouží rabštejnské skály jako cvičný terén začínajícím horolezcům. Kromě Rabštejna lze nalézt asi 2 km od Rýmařova trosky hradu Strálek a nad Rešovskými vodopády zbytky Pustého zámku.

Pozůstatky hradu, který byl strategicky položen nad cestou mezi Rýmařovem a Uničovem, naleznete asi 3 km jihozápadně od Rýmařova. Jeho název se poprvé objevuje roku 1282 na opisu pečeti jeho pravděpodobného zakladatele Beneše ze Štítiny – „de Strálek“. Přídomek „ze Strálku“ používali kolem roku 1323 i jeho potomci Zbyněk a Dobeš. V této době již začal význam hradu postupně upadat. Později hrad zakoupiili pánové z Valečova, kteří jej ovšem hned roku 1352 prodali českému králi Karlu IV., a v 1. polovině 14. století se z něj stala již neobydlená ruina. Ke zřícenině hradu směřuje nenáročná červená turistická značka orientovaná na jih z Rýmařova, po ní dorazíte k rozcestí Pod Strálkem a odsud vede značená červená odbočka 300 m ke zřícenině.

Neobyčejně půvabný hrad založili na skalním útesu mezi lety 1329-1332 páni z Huzové, biskupští manové, a od uvedených dat suverénní páni ze Sovince. V husitských válkách bojovali na obou stranách, ale vlastníci hradu, husitští hejtmané, zůstali oddaně na straně kalicha. Byli trvalou hrozbou mocné katolické Olomouci a našli bychom je v řadě významných bitev. Zdá se, že na Sovinci roku 1428 jednal Prokop Holý s pretendentem českého trůnu polským princem Zikmundem Korybutovičem. Páni ze Sovince zachovali věrnost Jiřímu z Poděbrad a jeho nástupci Vladislavu Jagellonskému, a tak v srpnu 1474 panství zpustošil jejich rival a usurpátor koruny Matyáš Korvín. Poslední dědici rodu vymřeli po meči roku 1543. Panství se ujal Kryštof z Boskovic a rozšířil hrad v pohodlné renesanční sídlo. Nástupce Vavřinec Eder ze Štiavnice v díle pokračoval, ale modernizoval i fortifikaci. Jan Kobylka z Kobylí, ochránce pečeti Matyáše Habsburského, účastník českého stavovského povstání a poslední český majitel, prodal panství roku 1623 řádu německých rytířů, který ohroženou pevnost zesílil moderními bastiony a předsunutou pevnůstkou Lichtenštejnkou. Roku 1626 hrad přesto dobyli Dánové a roku 1643 hrad nedokázal vzdorovat dlouhému švédskému obléhání a posádka se vzdala. Po letech chátrání rytíři hrad v 19. století výrazně zrestaurovali pro kněžský seminář a později proslulou lesnickou školu. V roce 1938 zlikvidovali rytířský řád nacisté a řada bratří se ocitla v koncentračních táborech. V květnu 1945 za dodnes nejasných okolností zničil hrad Sovinec požár založený buď ustupujícími jednotkami Wehrmachtu, nebo spíše sovětskými oddíly. Významnější restaurace probíhá od 90. let. Bude trvat léta, než se hradu vrátí původní tvář. Brány kouzelné dominanty lesnatého údolí se otevírají návštěvníkům od dubna do září každého roku.

Původní pozdně gotickou tvrz postavil v letech 1520-30 zástavní pán Petr ze Žerotína. Královské panství zakoupil roku 1583 do dědičného držení vzdělaný štýrský šlechtic Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu, president dvorské komory, dvořan, osobní přítel Rudolfa II. a bratranec posledních Rožmberků Viléma a Petra Voka. Počínaje rokem 1586 začaly stavební práce a tvrz se změnila na příjemný renesanční zámek. Když Ferdinand opustil pražský císařský dvůr pro luteránskou víru, staly se mu Janovice azylem. Vynikající finančník a znalec dolování vybudoval na panství hutě podle štýrské předlohy, a dal tak impulz k modernizaci celého železářství v našich zemích. 1656-8 přibyla k zámku kaple v podobě rondelu a roku 1663, krátce před smrtí Volfganga Bedřicha, přestavěl zámek stavitel Alessandro Canneval v raně barokním duchu. Po období dietrichštejském přešlo panství 1721 sňatkem ovdovělé Marie Arnoštky z Gallasu do vlastnictví jilemnických hrabat Harrachů a zámek se stal vedlejším sídlem českého rodu. Ferdinand Bonaventura provedl 1763-5 zásadní přestavbu zámku s pomocí významného stavitele Gottfrieda Weissera v pozdně barokním slohu. Jeho dílem je jižní a část východního křídla ve tvaru rozevřeného L. Vznikla tak hodnotná, výstavná a nesmírně prostorná stavba. 1764 začaly bít zámecké hodiny a 1766 se skončila přístavba pivovaru. Dnešní tvář získal zámek v letech 1827-50. V 19. a ve 20. století proběhly vnitřní úpravy a poslední vnější úpravy pochází z roku 1901. Zámek se stal trvalým sídlem janovické linie Harrachů za Karla Alfréda v druhé půli 19. stol. Větev vymřela 1937 významným zemědělským znalcem a filantropem Františkem Arnoštem. Poslední majitelkou byla jeho dcera Anna Marie, žena maďarského diplomata Františka Zikmunda Rosty - Forgache z Barkocz. Nejtěžší chvíle nastaly po roce 1945. Majetek byl rodině pronásledované nacisty zabaven, část mobiliáře vyvezena do Maďarska, něco umístěno na zámku Liběchov a většina zničena nebo rozkradena. K jistému zlepšení došlo příchodem archivu Olomouckého kraje roku 1949 a později přibyly další fondy. Roku 2002 byl archiv deponován v Opavě a Olomouci. Zámek je prázdný a se stopami necitlivého zacházení, ale suchý a nikoli v nevratném stavu. Přes nemalé náklady není jeho revitalizace problémem.

Na sprašovém pahorku poblíž pravého břehu Podolského potoka vzniklo v době předkolonizačního osídlování dosavadní pustiny (1. půle 13. stol.) dřevěné správní přemyslovské centrum opevněné valem a mohutným příkopem. Mezi lety 1269-78, v době německé kolonizace po válečném zániku staršího osídlení, vzniklo pod ochranou pevnůstky nevelké město Rýmařov, tvořené rynkem a jedinou okružní ulicí. Ve stejném období přebudovali sídlo na zčásti kamenný městský hrad. K jeho významnému rozvoji došlo se značným rozšířením paláce a dalšími vnitřními stavbami v průběhu první půle 14. stol. Po zbudování městských hradeb se stal nejvýznamnějším strategickým místem obrany města. Ke konci 13. století se na hradě jižně od paláce získávalo zlato z okolních dolů velmi moderním tavením na speciálních destičkách. V druhé polovině 14. století bylo temeno pahorku Hrádku značně zvýšeno násypem a zřejmě pod tlakem událostí vybudovaná na stejném místě opět dřevěná pevnost hrazená polským plotem a palisádou. Od roku 1398 moravská markrabata rabštejnské panství zastavovala svým věřitelům počínaje obdobím občanských válek. První zástavník Proček z Vildberka zneužíval situace, což mu vyneslo zásah zemské hotovosti po uzavření míru. Spolu s Rabštejněm byl s celým městem dobyt a vypálen i rýmařovský Hrádek v srpnu roku 1405. Nikdy již nebyl obnoven. Po zániku hradu se v jeho prostoru zprvu usadily masné krámy a později výrobce velmi originální renesanční keramiky. V letech 1969-88 zde probíhal systematický výzkum, a dnes je proto místo chráněnou archeologickou lokalitou. Její plochu využívá městské muzeum jako součást geologické expozice jesenických hornin a nad původními základy je umístěná replika základů hradního paláce s vyhřívací pecí z konce 13. století.

Soukromé Muzeum Kapličkový vrch bylo založeno v září roku 1994 Ing. Ivanem Hornišerem. Muzeum je umístěno v barokní kapli Nejsvětější Trojice nad zaniklou středověkou tvrzí. Jádro stálé expozice tvoří archeologické vykopávky z lokalit na Kapličkovém vrchu či nálezy ze štoly na Solném vrchu a z lokality pravého břehu Bělokamenného potoka. Spolu s dalšími mladšími exponáty mapuje tato expozice dlouhodobé osídlení údolí Bělokamenného potoka a s ním spojenou železnorudnou těžbu.

Muzeum založil v roce 1901 místní podnikatel a představitel města Wilhelm Ludwig. V letech 1992 - 2001 postupně vznikaly jednotlivé expozice. Fond v současné době čerpá z darů, sběrů muzea a nákupů. Výstavní předměty, které byly původní součástí našich sbírek, představují dnes spíše vzácnost - k dispozici jsou spíše znovu navrácené či alespoň zapůjčené exponáty. Muzeum nabízí ve čtyřech expozicích přehled historického vývoje Rýmařovska, historii zdejšího dolování a textilnictví (nelze opominout unikátní sbírku hedvábných brokátů) a geologii jižního Jesenicka. Patří k němu i externí volně přístupná geologická expozice v lokalitě Hrádek. Součástí muzea je též Galerie Octopus.

Křížová cesta je projevem zbožnosti, která čerpá z františkánské tradice. Je zde mnohem hlubší a zajímavá historie. Známý apokryf O smrti Mariině (zřejmě z 5. století) vypráví, jak Panna Maria chodívala ke konci života po Jeruzalémské křížové cestě, a tak dala sama základ pro tuto formu motlitby. Putování křesťanů do Svaté země bylo až do roku 1073 bez překážek. Tehdy napadli Palestinu Turci, začali pronásledovat křesťany a zakázali jim navštěvovat posvátná místa. Roku 1342 dovolili Turci řeholi Sv. Františka udržovat a chránit posvátné budovy ve Svaté zemi.  Křesťané ale z různých důvodů navštěvovali Svatou zemi tak jako dříve. Protože ne každý si tehdy mohl dovolit takovou pouť vykonávat, chtěli františkáni umožnit i chudým lidem a těm, kteří se nemohli do Svaté země vydat, alespoň v myšlenkách projít místy spojenými s Kristovým utrpením. Tak se postupně zformovalo 14 zastavení křížové cesty, která má dávat lidem odvahu a vnitřní sílu vítězit nad slabostmi, kterým se na své životní pouti nemohou vyhnout.

Tato Křížová cesta byla obnovena v roce 2015, zásluhu na obnovení křížové cesty má Obec Stará Ves u Rýmařova a pan Přemek Mázel, který odborně kříže obnovil. 

Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie je pozdně barokní stavba z let 1754 - 1755. Vyrostla na místě zbořeného gotického kostela neznámého zasvěcení (zvažuje se sv. Jiří) snad z konce 14. století, jehož existence je však písemně doložena až v 16. století, kdy jej využívali protestantští věřící. Fragmenty portálu dřívějšího kostela byly vloženy do soklu barokní sochy sv. Jana Nepomuckého stojící poblíž potoka.

Plány nového kostela vyhotovil krnovský architekt Georg Friedrich Gans. Klenutá jednolodní stavba s půlkruhovým kněžištěm a hranolovitou věží se třemi zvony byla zakončena mansardovou šindelovou střechou (ta padla několikrát za oběť požáru po úderu blesku a byla časem nahrazena břidlicovou a posléze plechovou). V roce 1757 dostal kostel hlavní oltář a varhany, o jedenáct let později kazatelnu, v roce 1771 dva nové zvony. Roku 1792 namaloval bruntálský malíř Johann Caspar Fritsch pro kostel několik obrazů, mezi nimi milosrdného samaritána a obrazy sv. Kříže a Poslední večeře Páně pro boční oltáře, v téže době vznikl v dílně Josefa Dickela nový obraz Neposkvrněného početí Panny Marie pro hlavní oltář. Bohatě vyřezávané oltáře zdobené bílým nátěrem a typickým zlacením představují dodnes dominanty kostelního mobiliáře. Obrazy křížové cesty vytvořil roku 1857 Rudolf Templer ze Zlatých Hor. Starší varhany nahradily nové v roce 1930. Václavovský kostel si dodnes udržuje reprezentativní vzhled. Zaujme nejen zdobnými oltáři a dobovými obrazy (byť některé byly přemalovány), ale i ornamentální freskovou výzdobou dvou obloukových pásů, oddělujících klenby lodi, či zachovalými a funkčními varhanami. Bohužel byl kostel roku 2002 vykraden, odcizeno bylo především několik dřevěných soch svatých a andělů. Některé sochy byly nahrazeny, takže vnitřní prostor chrámu nepůsobí ochuzeně.

Kostel sv. Antonína Paduánského stojí na návsi v Tvrdkově a byl dostavěn roku 1776. Za první světové války byly z tvrdkovského kostela společně s cínovými svícny a měděnými tympány odvezeny původní zvony, včetně památného zvonu z roku 1601. Pro válečné účely byly vyňaty rovněž kovové píšťaly z varhan, nebyly však již odeslány a po několika letech mohly být opět instalovány do varhan. Je to jediný případ v tomto kraji, kdy byly pro válečné účely zabrány i hudební nástroje. Druhé zvony, zavěšené a posvěcené roku 1924, byly opět odvezeny během druhé světové války.

Kostel Povýšení svatého Kříže z roku 1777 se nachází ve Staré Vsi. Byl postaven na místě staré tírny lnu, kterou obci daroval hrabě Harrach. Kostel má velmi osobitý sloh, který zvnějšku charakterizuje poměrně nízká střecha a vysoká štíhlá věž nad hlavním vstupem. Interiér však překvapí svou prostorností (v roce 1832 byl kostel rozšířen). Vnitřní vybavení a výzdoba jsou neokázalé. Na první pohled zaujme půlkruhové kněžiště s vitrážovými okny a bílým oltářem, jemuž nedominuje obraz, ale pouhý kříž a několik soch, v lodi pak zřejmě původní kazatelna s rokokovým zdobením, s níž stylově souzní jak protější velký obraz s námětem sv. Kříže, tak varhany na hudební kruchtě. Ta zaujímá nejen prostor za hlavním vstupem, ale vybíhá na obou stranách i do střední části lodi v podobě částečného ochozu. Zajímavé zdobení mají čela dvou krátkých lavic v lodi a také lavice s harrachovským erbem uschovaná pod kruchtou, která byla vyhrazena přímo pro rodinu hraběte. Velikost kostela svědčí o tom, že obec bývala dříve hojně obydlená (údaje z 19. století dokládají počet kolem 2 a půl tisíce obyvatel). V těsném sousedství kostela leží hřbitov. Nacházejí se zde staré hroby s náhrobky v podobě litinových křížů.

Stará Ves byla zřejmě založena teprve v roce 1561 na janovickém panství tehdejšími majiteli Edery ze Štiavnice. Na rozvoj obce měla značný vliv přítomnost rud a bohatých lesů v blízkém okolí vesnice. Největšího rozvoje Stará Ves dosáhla s průmyslovou revolucí v 19. století. Prosperovaly zde železárny spjaté s janovickými podniky hraběte Harracha. Už před rokem 1693 měla Stará Ves vlastní školu, jedinou přespolní v rýmařovské farnosti.

Na vyhlídkovém místě na skále nad obcí stojí renovovaná kovová socha sv. Antonína, patrona milenců, kterou renovátoři odvodili od tradované zkazky o nešťastně zamilované dvojici, která měla skokem ze zmíněné skály ukončit svůj život. Žďárský Potok je místní částí Staré Vsi. Jsou zde zajímavé zdejší lidové stavby, reprezentující dům jesenického typu. Soubor roubených a zděných domků ze 17. až 19. století se dochoval v takové původnosti, že byla v roce 1995 ve Žďárském Potoku vyhlášena vesnická památková zóna.

Skalský kostel byl postaven v roce 1812 a zasvěcen sv. Václavu. Oltářní obraz, který vznikl už pro původní chrám, namaloval slavný rodák z Janovic u Rýmařova Jan Kryštof Handke v roce 1749. Během generální opravy interiéru chrámu v 80. letech byly staré lavice nahrazeny vyřazeným nábytkem ze zrušené janovické zámecké kaple. V kostele se nachází náhrobek Sidonie Heidenreichové z roku 1572, údajné zakladatelky předchozího kostela, který sloužil jako jeden z mála katolíkům po nástupu luterství na Rýmařovsku.

Kostel sv. Jana Křtitele byl postaven na dřívějších základech (zůstala věž starého kostela) roku 1603 pro potřeby protestantských věřících. Slavnostní vysvěcení připomíná erbovní štít na západní straně kostela. Když obyvatelé o několik desítek let později přijali katolickou víru, byl chrám zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Současnou podobu získal kostel v letech 1755 - 1758. Kostelní věž dosahuje výšky 49 m. V průčelí kostela je hodně široká, ve výšce se zužuje a tvoří lichoběžník. Asi ve 35 m ji završuje osmiúhlá kopule, nad níž přečnívá koule se znakem města. Tato barokní věž může být ve své formě považována za celosvětový unikát. Vysoko klenutá kostelní loď je dobře prostorná, je asi 37 m dlouhá a 13 m široká. Klenba je vyzdobena čtyřmi freskami od Josefa Hübsche z Prahy z roku 1902. V interiéru se nachází skvostný barokní oltář a šest postranních oltářů od dřevosochaře Josefa Oblettera. Mohutný oltář tvoří dva boční sloupy a obraz, umocněný výtvarným křížem Krista, který je pokládán za umělecky cenný. Pochází od kostelního malíře Antona Josefa Richtera ze Šternberka, stejně tak i další obrazy a 14 zastavení křížové cesty. Proti oltáři se nachází prostorný chór, který spočívá na dvou kamenných pilířích. Uprostřed kostelního kůru stojí varhany, byly postaveny roku 1872 krnovským varhanářem Riegerem. Z roku 1897 je křtitelnice z kararského mramoru s polychromovanou sochou sv. Jana Křtitele od Dominika Daneta z St. Ulrichu. Monstrance byly silně zlacené a osazené drahokamy. Vyzvánění kostela zajišťovaly čtyři zvony z let 1547 - 1766. V zadní části kostela jsou umístěny pamětní desky Georga Ruprechta, velitele na hradě Slovinci, a jeho manželky Eleonory Doroty. Jejich těla jsou uložena pod dlažbou kostela (r. 1663). Pamětní desky na Jana st. Kobylku a jeho ženu Annu Ederovou z roku 1603 jsou na vnější straně kostela.

Římskokatolický farní kostel sv. Michaela ze 13. století stojí v severní části historického jádra města na hraně svahu k Podolskému potoku. Rok 1555 přinesl na Rýmařovsko závažné náboženské změny směrem k protestantství. Vzhledem ke značně převažujícímu množství luteránů byl katolíkům kostel odebrán i s farou. Změna víry znamenala pohromu i pro vnitřní inventář svatyně - luteráni patrně zlikvidovali vše, co nestačily zničit časté požáry. Na počátku 17. století kostel vyhořel a byl opraven v renesančním duchu. Byla zřízena zvonice, původní gotická věž byla opatřena dřevěnou pavlačí a helmicí se čtyřmi věžičkami v rozích. V roce 1625 přichází první vlna rekatolizace, kdy kostel převzala katolická církev. V roce 1688 byla vybudována na levé straně chrámové lodi prostá barokní Růžencová kaple, která patří k nejpůvodnějším částem chrámu. Oltářní olejomalba s postavami Panny Marie, svatého Dominika a svaté Kateřiny Sienské je dílem významného rodáka z Janovic Jana Kryštofa Handkeho asi z roku 1725. Handkeho je též obraz po pravé straně kaple a zobrazuje poprsí nejvýznamnějšího českého barokního světce Jana Nepomuckého. Celá kaple je vzácně jednotným barokním prostorem stylově velmi čistým a hodnotným, také obrazy patří k nejcennějším z celé výbavy farního kostela. Poslední významné stavební úpravy kostela byly ukončeny v roce 1818, od té doby již nebyl kostel významněji dotčen stavební činností.

Kaple, jež se nazývá perlou severomoravského baroka, vznikla na místě starší církevní stavby v letech 1710 - 1715 v sousedství staré poustevny. Autorem nezvyklé oválné stavby byl nadaný rýmařovský stavitel Friedrich Hösler. Nad hlavním vchodem byl po roce 1721 umístěn alianční znak hraběte Aloise Harracha a jeho druhé ženy Marie Arnoštky z Gallasu, jež poskytla ke stavbě svatyně velké finanční prostředky. Vysoko nad ním je v nice umístěno sousoší Panny Marie a její matky sv. Anny. Skvostný interiér upoutá směle klenutým stropem na čtyřech masivních sloupech s umělým mramorem. Prostor především zaujme freskami, jejichž autorem byl olomoucký malíř Ferdinand Naboth (asi 1664 - 1714) se svým nadaným tovaryšem Janem Kryštofem Handkem (1694 - 1774) z blízkých Janovic, který po předčasné smrti mistra výzdobu kaple dokončil roku 1715 a stal se jeho nástupcem v Olomouci. Fresková výzdoba s textovými páskami představuje ilustraci latinské verze známé modlitby k Panně Marii Zdrávas královno a doplňují ji oválné medailony světců, kteří ochraňují proti moru a živelným pohromám. Přímo nad vchodem je rozměrná freska, jež se stylově vymyká ostatním a je jedinou samostatnou Handkeho nástropní prací. Handke je však též autorem skvělého monumentálního obrazu hlavního oltáře, který doplňují plastiky zemských světců. Zcela nezvyklá je též oválná tribuna, která obíhá celý prostor kaple a je přístupná čtyřmi úzkými vchody. Obdélné fresky, jež ji lemují, jsou pozdější práce anonyma, a nedosahují kvality starších autorů. Kaple je vybavena též pěti bočními oltáři zčásti barokními a vysoce kvalitní kazatelnou. Varhany byly instalovány roku 1718. Kapli zachránil před osudem jiných církevních staveb na Rýmařovsku především rýmařovský farář ThDr. František Vaňák, posléze arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, ale i úcta ke skvělému dílu mezi Rýmařovany. Kvalitně zrestaurovaná kaple, jež nebyla nikdy vážněji poškozena, je jedinečným dokladem původní barokní stavby včetně vybavení. Pouze helmice zvoničky se změnila po požáru střechy roku 1883. Kaple byla v minulosti vždy cílem prosebných procesí z celého kraje v dobách válek, morů a živelných pohrom. V předpolí kaple bychom našli společné hroby obětí morů z okolních vesnic. Za pozornost též stojí zdařilá pozdně barokní socha Panny Marie Vítězné (1774) a lidové sousoší Ukřižování (1812) v prostoru před kaplí. Za zhlédnutí stojí též rýmařovský farní kostel sv. archanděla Michaela a další ve Velké Štáhli, Břidličné, Albrechticích, Rýžovišti ve Stránském, Sovinci i jinde.

Do roku 1758 stála v Rudě pouze zvonička se zvonem z roku 1583 a hřbitov. Na místě současného kostela byla původně zahrada. Roku 1755 se zde ovšem odehrála zvláštní událost, která je dodnes pokládána za hlavní impuls k vystavění kostela. Královský sudí jel společně s uničovským radním lesem k rudskému mlýnu. Koně, kteří táhli jejich vůz, se náhle splašili a vůz se sesul do rokliny. Oba cestující však vyvázli bez újmy. Za záchranu svého života, kterou oba úředníci připisovali Panně Marii, nechali v Rudě vystavět kostelík. Stavba byla dokončena v roce 1758 a zasvěcena Panně Marii Sněžné. Jí patří i oltářní obraz. Na událost, která výstavbě kostela předcházela, upomíná obraz v předsíni kostela, na němž je zachycen výjev se splašenými koňmi. K pozoruhodným částem vybavení kostela patří rovněž starobylé varhany z roku 1762. Významnou kapitolou života Rudy bylo zdejší působení P. Jana Blokši (1861 - 1923), kněze, přítele Jaroslava Vrchlického a významného znalce díla Danta Alighieriho. Jako farář působil v Rudě v letech 1897 až 1901 a předtím byl sedm let profesorem češtiny a katechetou na Vyšší lesnické škole na Sovinci. Během svého pobytu v Rudě začal P. Jan Blokša psát kroniku farnosti a pořádat velké misie s náboženskými poutěmi, které lákaly do Rudy věřící až z Hané. V roce 1901 byl přeložen do Olomouce, kde se stal redaktorem náboženského časopisu Moravan. Zde také v roce 1923 zemřel. Při slavnostní pouti v roce 1991 byla odhalena pamětní deska P. Jana Blokši a jeho pozdějšího nástupce P. Antonína Vavrouška, který v Rudě působil od roku 1964 až do své náhlé smrti roku 1983 a měl rovněž velkou zásluhu na opravách kostela, fary.

Na Křížovém vrchu se nachází soubor 14 zastavení křížové cesty. Unikátní soubor plastik z maletínského pískovce je umístěný volně v krajině. Sousoší je provedeno v nadživotní velikosti. Sochy představují 14 pašijových scén křížové cesty. Dvanácté zastavení představuje tzv. Malá Kalvárie (Ukřižovaný mezi Marií a Janem Evangelistou), doplněna o postavu sv. Máří Magdaleny. Unikátní je 14. zastavení se scénou Uložení do hrobu. Sousoší byla pořízena v roce 1760 (každé zastavení věnováno jinou rodinou - uvedeno na zadní straně). Křížová cesta byla roku 1963 prohlášena za státní kulturní památku. První srpnovou neděli se zde koná slavnostní pouť.

Z vrcholu Křížového vrchu (589 m n. m.) je kruhový výhled na úrodnou rovinu Hané, ohraničenou strmým okrajem Nízkého Jeseníku na straně východní a severovýchodní, dále na severní části Drahanské vrchoviny a Zábřežskou vrchovinu na straně západní, směrem severozápadním na Hanušovickou vrchovinu se vzdálenou siluetou Orlických hor a směrem severním na masiv Hrubého Jeseníku.

Kaple svaté Anny v Nové Vsi byla postavena v letech 1921 - 1922 zřejmě na místě původní dřevěné kaple. Představuje jednolodní architekturu s jednotným neogotickým vybavením, dřevěným oltářem s obrazem Vyučování Panny Marie, obrazy křížové cesty, řadu lavic s podstavníky a procesními kříži. Nad vstupem je hudební kruchta s harmoniem vyrobeným v New Yorku. Ve věži je umístěn zvon původního kostelíka, odlitý v roce 1746 olomouckým zvonařem.

Kaple sv. Jana Křtitele v Malé Štáhli stojí na východním okraji střední části obce. Zděnou kapli zasvěcenou původně 14 Pomocníkům nechal roku 1759 postavit dědičný rychtář Augustin Meyer. Jednoduchá jednolodní stavba, hrubě omítnutá a obílená, s jedinou věží, klenutým presbyteriem a malou sakristií, upoutá spíše svým umístěním. Stojí na návrší nad obcí, nad malým lesíkem z listnatých stromů. Ke hřbitůvku a kostelíku lze vystoupat středem lesíku po stovce dřevěných schodů. Přímo před hřbitovem je ještě potřeba zdolat několik schodů z břidlicových ploten, jimiž je vydlážděna i přístupová cesta ke kapli.

Velká část vnitřního vybavení vzala za své při rekonstrukci v 60. letech 20. století. Kaple má nové zasvěcení sv. Janu Křtiteli, obraz křtu Ježíše visí nad vchodem do sakristie. Hlavní oltářní obraz byl podle slov pamětníků spolu s vyřezávaným oltářem, lavicemi a dalšími předměty odvezen během rekonstrukce. Velká část mobiliáře byla nahrazena moderním ve stylu 60. let. Stejně tak byl opraven strop a zábradlí kůru. Jedinými pozůstatky starších dob jsou sochy světců, např. sv. Jiří bojujícího s drakem, či harmonium neznámého stáří stojící na kruchtě. Patrně nejzajímavější původní součástí výzdoby je křížová cesta, tvořená lidovými malbami na skle s německým komentářem.

Kaple sv. Jana Křtitele v Malé Štáhli se otvírá věřícím pouze jednou ročně, v souvislosti s poutí na červnový svatojánský svátek.

Poprvé se Malá Morávka připomíná roku 1524, vznikla však mnohem dříve (první známky osídlení pocházejí již ze 13. století). V 16. století se význam Malé Morávky pojil s těžbou železné rudy a také dřeva z okolních lesů. Příznakem rozvoje obce je také výstavba prvního chrámu. Byl jím dřevěný luteránský kostelík, který si v roce 1614 postavilo prvních sedmnáct stálých obyvatel osady. S kostelíkem vyrostla také fara a zvonice.

Po Bílé hoře panství získal řád německých rytířů, který s pomocí jezuitů brzy přistoupil k rekatolizaci obyvatelstva. V roce 1655 byl kostel nově zasvěcen Nejsvětější Trojici. Kostel byl tehdy celodřevěný se sakristií přiléhající z levé strany a představěnou věží, v níž visely dva zvony. Oba odlil v roce výstavby kostela 1614 olomoucký zvonař Adam Schraub. Větší, v průměru i na výšku měřící 70 cm a vážící 280 kg, zasvěcený roku 1655 sv. Anně, najdeme v kostele dodnes, na rozdíl od menšího zasvěceného Panně Marii, který byl zřejmě zrekvírován za první světové války. Ve třicátých letech byl osamocený prastarý zvon doplněn dalšími třemi, které však byly opět zabaveny během druhé světové války. V současnosti je v kostele pouze historický, památkově chráněný zvon, který byl před několika lety elektrifikován. Už původní dřevěný kostel měl mít tři oltáře, hlavní náležející Panně Marii, boční Třem králům a Janu apoštolovi a evangelistovi. Dále náležela do vybavení kostela dřevěná kazatelna, zděná křtitelnice a kůr s varhanami. K areálu kostela patřil i hřbitov obehnaný kamennou zdí.

Kostel se stavěl v průběhu let 1790 - 1793. Autorem portálů hlavního i bočních vstupů byl kameník Anton Knott z Maletína, který si svou práci označil rokem 1791. Nad hlavním portálem najdeme pískovcovou desku s latinským textem, v němž je zakomponován i letopočet dokončení kostela 1793. Podle dochovaných záznamů na rozpis dokončovacích prací dohlížel krnovský stavitel Johann Mihatsch, který byl patrně i projektantem kostela. Výsledná podoba kostela má barokně klasicistní ráz. Podélná loď je na východě zakončena odsazeným kněžištěm a obdélnou sakristií, nad hlavním vstupem ční věž původně završená zvoncově-mansardovou střechou, kterou dnes nahrazuje jednoduchá stříška. Na fasádě kostela zaujmou i sluneční hodiny z roku 1791, na jižní zdi a prastarý náhrobní kámen s nápisem a motivem lebky a zkřížených hnátů, vtělený do zadní zdi kostela, zřejmě starší než sám kostel. Loď má valenou klenbu se štukovým rámováním. Hlavní oltář zdobí obraz Nejsvětější Trojice. Původní varhany pocházely z dílny Josefa Staudingera z Andělské Hory, roku 1843 je díky vynikajícímu hudebníku Johannu Weissovi nahradily jiné, které byly 1915 opět vyměněny za nové, pocházející ze slavné krnovské firmy bratří Riegrů. Na první pohled také zaujme zdobená kazatelna, práce stolaře Kašpara Riedla z Jelení, který pro kostel zhotovil i lavice a další vybavení.

Budova fary byla postavena roku 1770 jako barokní stavba se zajímavou vnitřní štukovou výzdobou. Byla upravena v 1. polovině 19. století a posléze ještě na konci 20. století. Dosud si však uchovala stylový vzhled a patří rovněž na seznam kulturních památek. Kostel si však na renovaci musel počkat dalších dvacet let.

První zmínka o lomnickém kostele je z roku 1351. Uherská vojska, táhnoucí roku 1474 směrem k Opavě a válčící proti králi Vladislavovi, měla na svědomí asi 75letou přestávku v osídlení Lomnice a Tylova. S velkou pravděpodobností stál na skalnatém výběžku v té době též zpustlý a opuštěný gotický kostel. Kolem roku 1540 začalo znovu osidlování i dolování. Noví dosídlenci byli snad bez výjimky nekatolíky. Ti němečtí přišli z míst okolo dnešního Otmuchowa v Polsku, pár českých rodin z okolí Olomouce, kde byly jako nekatolické krutě perzekvovány. Lomnice se začala horečně rozvíjet a starý kostel byl opuštěn, ostatně by ani kapacitně nestačil. Do všeobecného oživení přišla okolo roku 1590 nějaká epidemie, proti níž byli lidé tehdy bezmocní, a v krátké době prý zemřelo více než sto lidí. Pozůstalí se báli mrtvé pohřbívat, a tak prý byli skládáni do dřevěného kostela a ten pak byl i s mrtvými se souhlasem vrchnosti zapálen. Listinné potvrzení nebylo zatím nalezeno, na druhé straně tomu nasvědčuje fakt, že když se v roce 1786 stavěla dnes už bývalá fara, bylo při výkopech nalezeno „několik kop" ohořelých lidských kostí a další nálezy byly odhaleny při dalších výkopech v blízkém okolí. Za těchto okolností lze stěží předpokládat, že by luteráni stavěli nový kostel na takovém spáleništi, a je tudíž logické, že se snažili opravit do té doby asi už značně zdevastovaný kostel původní, zděný, stojící na kopci. Na výstavbě kostela se finančně podílel Kobylka z Kobylího a na Sovinci a v roce 1608 byla na kostel vsazena kamenná deska se znaky Kobylků z Kobylího a Ederů ze Štiavnice, téměř totožná např. s deskou na kostele v Břidličné. Požár v roce 1854 znamenal téměř katastrofu. Byl zničen krov, strop, spadl kus věže, roztavily se zvony a krásná zvonkohra, byly zničeny věžní hodiny a inventář. Zbyly očazené stěny. Trvalo deset let, než byl kostel opraven.

V roce 1863 byly u zvonaře Stanka v Olomouci dokončeny dva nové zvony, ale v roce 1916 byly zrekvírovány na výrobu munice. Obec se zmohla na náhradní zvon z ocelolitiny, dodnes funkční, ale nepoužívaný. Ještě jeden zvon, pořízený v roce 1924, zabavila státní nacistická moc v roce 1942.

V kostele jsou instalovány varhany Rieger-Kloss z roku 1915.

Kaple sv. Františka Xaverského v Křížově (místní část Jiříkova) má podobu jednolodní stavby s odsazeným čtvercovým kněžištěm a apsidou, loď je rovněž čtvercového půdorysu. K lodi přiléhá čtyřboká sakristie, v západním průčelí vyrůstá z hřebene střechy lucerna s koulí, dvouramenným křížem a iniciálami FK. Na menší věžičce nad apsidou je osmiboká báň s korouhvičkou. Ve štítu jsou hodiny propojené s protilehlými hodinami v zadním štítu. Kaple byla odsvěcena a pronajata soukromé osobě. Obec nechala nedávno opravit střechu; původní břidlicovou nahradila plechová. Nájemce zasklil okna a stěny kaple natřel na bílo, přičemž zatřel i nápis „Svatý Františku, oroduj za nás". V kapli by měla vzniknout galerie.

Kostel sv. Michala v Jiříkově byl původně zasvěcený sv. Jiří (světec bojující s drakem byl vyobrazen i na obecní pečeti, původ názvu obce je tudíž zjevný) a náležel v letech 1570 až 1624 luteránům. Katolická církev, která chrám posléze opět převzala, jej roku 1655 obdařila novým patronem, sv. Michalem. Tomu patří dodnes zasvěcení i hlavní oltářní obraz. V období baroka prošel kostel rozsáhlou přestavbou (1787), která mu dodala dnešní vzhled. Netknuta zůstala pouze renesanční věž a erbovní deska dřívějšího majitele sovineckého panství Jana Kobylky z Kobylího a jeho ženy Anny Ederovny s datací 1605, která je vezděna na pravém boku vstupního průčelí. V první polovině 19. století prošel chrám dalšími menšími úpravami, původní plochý strop byl opatřen podhledem, upravena byla i okna kostela. Kostel sv. Michala má podobu jednolodní stavby s lodí obdélníkového tvaru zakončenou krátkým, projmutě odsazeným kněžištěm, na jehož jižní stěnu přiléhá malá čtyřboká sakristie. V ose západního průčelí stojí hranolovitá věž, nejstarší součást chrámu, na níž ční kříž řádu německých rytířů (majitelů sovineckého panství po Kobylkovi). Dnešní stav památky svědčí o jejím dlouhodobém nevyužívání (bohoslužby se zde nekonají). Omítka je otlučená na kámen a cihlu, tabulková okna jsou rozbitá, věžní hodiny nefunkční a zrezivělé. Z vnitřního vybavení v kostele dosud stojí tři oltáře, hlavní i s obrazem archanděla Michaela, dva zešikmené boční, všechny jsou stejně jako kazatelna, umístěná netypicky na pravé stěně, vyzdobeny v rokokovém stylu (ozdobné vyřezávání, bílý nátěr se zlatým okrajem). V presbyteriu je dosud křtitelnice, za oltářem dřevěná skříň. V lodi jsou ve dvou řadách dřevěné lavice, pod kůrem jsou uskladněny předměty patrně nejen z jiříkovského inventáře. Na kůru stojí varhany s vylámanými píšťalami. Stěny a strop kostela nejsou s výjimkou nadoltářního portrétu Krista zdobeny žádnými freskami, pouze pravé podloubí kůru, zaplněné uskladněnými předměty, je vymalováno půvabnou freskovou malbou zachycující výjev z biblické krajiny. Jde pravděpodobně o pozadí betlému.

Kostel sv. Marie Magdaleny v Horním Městě byl postaven v letech 1611 a 1612 z kamene. Postavil jej Ondřej Hoffmann z Grünbüchlu a Střekova. Roku 1659 udeřil blesk do kostela, takže vyhořela střecha a strop. Hned za rok byl obnoven a do nové věže byl zasazen pískovcový portál, kde je tato historie zaznamenána. Kostel je zasvěcen sv. Marii Magdaleně. Hlavní oltářní obraz představuje její obrácení u stolu Šimona, farizea. Namaloval jej v r. 1768 slavný barokní malíř Jan Kryštof Handke, rodák z Janovic u Rýmařova. Zvláštností tohoto kostela jsou dva chóry nad sebou, protažené lodí až k bočním oltářům. Jsou celé dřevěné, zdobené ornamenty a jsou na nich výjevy z křížové cesty. Na prvním je dobový obraz starého dolování. K presbytáři kostela byla přistavěna roku 1741 kaple sv. Anny. Rotunda se třemi oltáři a kopulí, kterou vymaloval v roce 1746 uničovský malíř Ignác Odrlický. Na hlavní kostelní věži byly vždy tři zvony, které byly za první i druhé světové války zabaveny pro válečné účely. Zůstaly zde dva malé zvony, z nichž jeden je přenesený z kaple ve Ferdinandově.

Kolem kostela byl původně i hřbitov až do r. 1842, ale pohřbívání zde bylo zakázáno, protože pod ním vedla hlavní štola hornoměstského rudného revíru. Farní budova v Horním Městě byla postavena v r. 1697, nyní má novou fasádu. Pískovcový nápis ve faře, který býval nad vchodem, hlásal: Tento dům nenávidí zlo, miluje pokoj, vyhýbá se sporům, slouží svatým věcem, miluje zbožnost.

Kaple se nachází v osadě Ferdinandov, kterou roku 1755 založil hrabě Ferdinand Harrach pro své kolonisty z Krušných hor. Z původních 12 domů, hospody a kaple zbyly již jen dva novější domky využívané k rekreaci a samotná svatyně. Najdeme ji poblíž vrcholu silnice z Rýmařova do Bedřichova. Kaple, zasvěcená památce Navštívení Panny Marie, byla postavena teprve roku 1839 a vybavena vším potřebným včetně zvonu, který je nyní v poboční kapli sv. Anny hornoměstského kostela, a slouží jako umíráček. Poté, co se lidé z Ferdinandova vystěhovali, kaple zchátrala tak, že jí hrozila demolice. Díky zájmu bývalých rodáků a práci dobrovolníků z Rýmařova a okolí byla kaple v roce 1992 zrenovována.

Klasicistní kostel s gotickou věží pochází z roku 1796 a je zapsán na seznamu kulturních památek. Jednolodní kostel svatého Jakuba Většího v Dolní Moravici je poprvé zmiňován již v roce 1351. Původní středověký kostel stál na tomtéž místě a poprvé byl přestavěn roku 1593 mistrem Joachimem. Druhá, klasicistní přestavba následovala v roce 1795 - 1796, neboť v červnu 1794 do budovy chrámu sedmkrát uhodil blesk a značně jej poškodil. Ve vnitřním vybavení kostela zaujme zvláště iluzivní nástěnný oltář s obrazem sv. Jakuba staršího od Johanna Franze Greipela z doby před rokem 1798. Areál přiléhajícího hřbitova ohraničuje zděná omítaná ohradní zeď s kovanou bránou a brankou, centrálně umístěnou márnicí a kamenným přístupovým schodištěm. Kostel je zapsán na seznamu kulturních památek.

 

Kostel sv. Jiří je jednolodní stavba se sakristií na západě. Byl vystavěn v letech 1771 – 1773 na místě dřevěného kostela z roku 1532. Ve 2. polovině 19. století se přistavila kruchta, předsíň a kupolové zaklenutí hlavní lodi bylo nahrazeno plochým stropem. V kostele se nachází oltářní obraz od Jana Amlera ze Šternberka, pozdně barokní varhany v šesti mutacích, které postavil A. Steinunger z Andělské Hory počátkem 19. století. U kostela se nachází hřbitov obehnaný kamennou ohradní zdí se zděnou vstupní branou.

Kostel svatého Ducha byl vysvěcen v roce 1911. Je postaven v jednoduchém gotickém slohu. Po válce kostel začali využívat věřící církve československé, poté se stal smuteční síní. Kostel byl rekonstruován v letech 2007 - 2008, konají se zde starokatolické bohoslužby.

O vybudování chrámu neexistují konkrétní zprávy, první letopočet, který se váže k farnímu kostelu sv. Tří králů, je 1576. Původně sloužil luteránským věřícím. Kostel nemá jednotný sloh, mísí se tu prvky renesanční, barokní a neogotické. Dominantním prvkem tohoto jednolodního chrámu je mohutná čtyřboká věž zakončená barokní bání, přimknutá k jižní straně lodi a přístupná zvenčí i zevnitř. Interiér kostela působí jednoduše a vzdušně. Kostel sv. Tří králů stojí uprostřed bývalého hřbitova, jehož ohradní kamenná zeď byla společně s ním zapsána mezi kulturní památky. Kostel stojí na vyvýšeném místě nad železniční zastávkou v Břidličné, v původní centrální části města.

Starobylá dominanta kdysi středověkého rynku a celého města v sobě nese všechny slohy, jimiž město za dobu své dlouhé existence prošlo díky častým požárům. Spodní hranolovou část tzv. Městské věže, jež si podržela původní obranný ráz posledního útočiště, a typické štěrbinové střílny lze klást nejpozději na přelom 14. a 15. století. Další nejstarší částí byly chlebové lavice, drobná přístavba u paty věže, jež byla nesmyslně zbourána krátce po roce 1945. Důkazem její renesanční existence stavby jsou vyobrazení na mapách Pavla Fabricia z let 1569 a 1575 a oktogonální nástavba věže původně s prostou jehlancovou helmicí. Raně barokní přestavbu po požáru 1668 známe z veduty města z roku 1693. Střechu radnice tvořily dva štíty a věž se honosila nad ochozem pro věžného krásnou dvojitě cibulovitou barokní bání. Čas městu poprvé udávaly věžní bicí hodiny s jedinou ručičkou. Do prvního patra se vystupovalo vnějším dřevěným schodištěm. Zatímco přízemí nadále sloužilo jako masné krámy a prostor, kde vykládali své zboží projíždějící obchodníci, v patře byla velká síň pro jednání městské rady, místnost pro městského písaře a komora na uložení archivu a zbraní městské hotovosti. Spolu s poslíčkem tak pracovali na radnici pouzí dva zaměstnanci nejvýše ještě se dvěma biřici, radní a starosta vykonávali svou funkci bezplatně. Zdá se, že ve sklepě radnice probíhaly výslechy podezřelých a užívalo se právo útrpné. 3. dubna 1790 nepřežila radnice hrůzný požár, jemuž podlehlo kromě sklepů a několika kamenných přízemí úplně celé město i se svými dvěma předměstími. S pomocí řady moravských měst a Harrachů občané celý Rýmařov i se svým správním centrem téměř od základů znovu vybudovali, ale již do půvabné podoby ve stylu klasicismu a empíru. Věž ztratila ochoz a pokryla ji zjednodušená klasicistní helmice s lucernou a zvony. Dnešní radnice tedy v podstatě zachovává tvář, kterou jí dal rok 1808, kdy byla obnovena, včetně zajímavého dobového interiéru. Přesto se pozornému pozorovateli poměrně snadno daří najít řadu starších prvků. Nad vchodem je umístěn kamenný znak města z roku 1844. Poslední a velmi citlivé restaurační práce v letech 1991-4 rozšířily její plochu ještě o dobře využívané podkroví. Na náměstí stojí za pozornost mariánský sloup z roku 1683 s ditrichštejnským a hoffmannským erbem, jehož nevysoký dřík s dutinou a zajímavými mřížkami je symbolem lorety, a korunuje jej vysoce hodnotná plastika modlící se Panny Marie Neposkvrněné od olomouckého sochaře Františka Leblose. Níže umístil další olomoucký mistr Severin Tischler 1733 sochu nejvýznamnějšího barokního světce Jana Nepomuckého. Kamenný pranýř z roku 1680 je nyní uložen ve vstupní části městského muzea v dolní části náměstí.

Schindlerova stodola byla postavena v roce 1947 místním tesařem pro rodinu p. Schindlera, který se zabýval zemědělstvím a měl v úmyslu stát se hoteliérem. Je originální svoji střechou, nejen pseudogotickým tvarem, ale zejména pojetím konstrukce. Místo trámů použil tesař pro střešní konstrukci dřevěné desky a sesadil je do kosočtverečných útvarů, které vytvářejí klenbovitou nosnou konstrukci. Stodola je součástí vesnické památkové zóny Malá Morávka, ve které se nachází několik desítek chalup sudetoněmeckého jesenického typu (některých velmi dobře zachovaných) a dalších staveb dokládajících charakter místního osídlení z 18. a 19. století.

Galerie se prostírá na rozloze čtyř hektarů. Během prohlídky můžete zhlédnout velké množství vyřezaných plastik zvířat či betlém v životní velikosti, který čítá již 154 soch a váží 20 tun. Nechybí zde ani slon nebo velbloud. Dominantou celé galerie je pak socha vládce jesenických hor - děda Praděda, která se tyčí do výše 10,4 m a váží okolo 15 tun. Právě po ní je také celá galerie pojmenovaná.

Kontakt: 554 295 127. Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. www:pradedovagalerie.cz

Otevírací doba 1.4. - 31.10. od 10:00 do 18:00. 1.11. - 1.3. od 10:00 do 17:00. Vstupné: Dospělí 60 Kč, důchodci, studenti 50Kč, děti 40Kč.

 

 

Informační centrum při Městském muzeu Rýmařov, náměstí Míru 6, Rýmařov 79501 |  email: icko@inforymarov.cz  | telefon: 554 212 381